O Káthmandú by sa dal napsat samostatný článek, když ne kniha. Je to město plné kontrastů. Bída, špína, prach a na druhé straně (anebo těsně vedle) luxusní restaurace, malebné obchůdky, či internet café. Kdo nezažil neuvěří a kdo zažil, nezapomene. Původně jsme měli v průběhu dvou dní zařídit všechny povolení, dokoupit potraviny, chybějící materiál a nabalit batožinu pro nosiče a vyrazit na cestu. Víza a povolení jsme museli zařizovat až přímo na místě, na dálku sa nedá zařídit nic. Při jejich zařizování mi ale nedalo nevzpomenout si na známe „Vsjo budet“ či „Manana“, protože jsme nakonec vyrazili až na pátý den ráno. Mimo povolení na kopec každá výprava musí mít průvodce a horolezecká expedice musí mít také styčného důstojníka. Čím je kopec lukrativnější, tím jsou poplatky vyšší. Platí se také za vysílačky a satelitní telefony, které potřebuje každá výprava. Na ministerstvu zůstává také depozit „za odpadky“ a případnou „záchrannou akci“. Když výprava odnese svoje odpadky z kopce, resp. nebyla nutná záchrana, vrátí Vám ho. I když čekaní bylo pro nás nepříjemným zdržením, toulky uličkami Thamelu (s vymetáním místních obchodů a barů ), návštěva hinduistického pohřebiště Pashu-Patinah anebo opičího chrámu Swayanbunat, byly nezapomenutelné zážitky. V Kátmandú, jsme si najali šestnáct nosičů. Měli jsme s sebou tisíc metrů „žilmonťáckých“ lan, pět stanů do výškových táborů, čtyři stany do základního tábora, jeden velký společenský stan, a množství dalšího materiálu a jídla.
22. září ve 4.52 nás hlas v hotelovém telefone vzbudil slovy „Good morning, bus is here“. Naházeli jsme věci do autobusu značky TATA (skoro všechno v Nepále, co má kola, má tuto indickou značku), naložili nosiče a vyrazili jsme na 200-kilometrovou cestu do městečka Besi Sahar, které je východiskovým místem pro tzv. Annapurna trek. Vzhledem na závratnou rychlost (asi 40 km/hod) způsobenou kvalitou místních komunikací a zácpami (auto sa opravuje zásadně tam, kde sa porouchalo), jsme tam dorazili až ve večerních hodinách.
Následující ráno jsme ještě sehnali terénní odvoz do osady Khudi, ale tam už cesta definitivně skončila. Dále pokračoval už jen chodník, ktorý nás měl za osm dní přivést údolím řeky Marsyangdi Khola pod náš kopec. Naše cesta byla až po Manang totožná s trekovou cestou kolem Anapúrn. Ta z Manangu prochází přes sedlo Thorung La (5416 m) do Jomosonu, kde jsme sa měli na ni po skončení expedice opět napojit a pokračovat až do Beni. Celý trek trvá 13 dní, z čeho jenom tři dni jsme z něho neabsolvovali. I když postup civilizace je nezadržitelný a začíná se projevovat také v těchto končinách, těžký život nepálčanů a okolní příroda se Vám natrvalo vryjí do paměti.
Cesta stále vedla podél divoké Marsyangdi Khola (rafteři by slintali) chodníky vytesanými do strmých úbočí. Na začátku našeho pochodu nás obklopovaly banánovníky, rýžová políčka a vysoká vlhkost, při které všechno vlhlo a nic neschlo. Postupně s narůstající výškou se příroda stávala nám známější a příjemnější . Přibývaly jehličnany, ochlazovalo sa. V Manangu jsme dokoupili poslední potraviny a opustili „civilizaci“.
Tilicho Peak (7134 m) sa nachází 6 km severně od hlavního vrcholu Annapurny ( 8091 m). Základní tábor leží při stejnojmenném jezeře Tilicho Lake (4912 m), které je nejvýše položeným jezerem na světe. Účastníci historicky první úspěšné francouzské výpravy na Annapurnu ho zároveň jako první Evropané objevili v roku 1950. První neúspěšný pokus o dosažení vrcholu Tilicho Peak uskutečnila v jarním předmonzunovém období roku 1972 Německo-Švýcarská výprava. V roku 1978 ze 6-ti členné Francouzské skupiny dosáhl vrchol jeden účastník. Náš výstup vedl žebrem východní stěny na severovýchodní žebro a ním na vrchol. Obtížnost byla kolem III až IV v skalních partiích a sklon 55 až 60° v sněhových úsecích.
Sice žádna „díra do světa“, ale ani „paličková túra“. Celkem zajímavé lezení. V Evropě sa můžete na vliv výšky otestovat nejvýše na Mont Blancu, ale nikdy nevíte, co s Vámi udělají výšky v Himalájích. Je to individuální, někdo to zvládá lépe, jiný má problémy už ve výšce kolem 4 000 m n. m. Náš základní tábor byl ve výšce 5111 m n. m. Výstup na vrchol nám trval deset dní. Postupně jsme vybudovali dva výškové tábory. První tábor jsme postavili ve výšce 5811 metrů a druhý tábor ve výšce 6545 metrů. Člověk pracoval dva až tři dny na kopci, potom zlezl do základního táboru, kde se trochu vydýchal. Nahoru jsme vynášeli materiál, stany, jídlo a všechno potřebné na přežití. Střídali jsme se podle toho, kdo jak mohl a jak se adaptoval na výšku. Dobré zdraví a kondice jsou základní podmínkou. Na vrchol jsme nakonec vystoupili jen tři - Peter Kostelanský, Vladimír Gembeš a Ivan Prokop, ale i účast a atmosféra takové expedice ve Vás zanechá nezapomenutelné zážitky.
Na expedici jsme používali fixní lana ze Žilmontu a testovali jsme také jejich nové dynamické lano raasta 10,0. Používali jsme ho na jištění při natahovaní fixů na firne, na skále a mixe. Užilo si také žumarování a slaňováni v úsecích , kde jsme fixní laná nenatahovali. Přestože lano, které jsme testovali nemělo ještě žádné povrchové úpravy, ani jednou se nám na mokrém sněhu „nenacucalo “ a nezamrzlo. Uzlovatelnost a manipulace byla výborná a tak můžeme nové lano jenom pochválit.
Peter Kostelanský
